Monet & Goyon (Koehler & Escoffier)
Autor: František Coufal
Vše začalo již v roce 1916, během první světové války, kdy se mnozí zranění vojáci
s trvalými následky vraceli domů z fronty. Amputace byla celkem bězným zákrokem. Joseph Monet a Adrien Goyon chtěli těmto lidem nějak pomoci znovu se pohybovat. Začali proto vyrábět jako alternativu pro různá provedení kolečkových křesel lehkou tříkolku s pohonem a posazem přizpůsobeným zranění. Přestože svůj účel plnila, pohyb byl avšak spojený s kondicí řidiče. Proto se vývoj jejich "Velocimane" nezastavil. Řešení se již nacházelo. V Anglii měli vozítko na třech kolech, vpředu jedno kolo, které bylo přímo poháněné motorem. Joseph Monet jako technik a Adrien Goyon jako prodejce okamžitě viděli možnosti pro tuto tříkolku. Po několika jednáních ji proto začali ve francouzském městě Macon vyrábět pod licencí. Postupně stroj vylepšovali. V jejich nabídce se začala objevovat i různá motorizovaná "kola". Nejdříve s licenčním čtyřtaktním 124ccm motorem, od roku 1921 s vlastním čtyřtaktním 117ccm motorem.
Sama belgická královna Elisabeth byla tímto "kolem" nadšená a objednala na královský dvůr "Super Velauto" se čtyřtaktním motorem Villiers o 250ccm. Stroj dosahoval maximální rychlosti 50km/h, motor byl umístěn na zadním kole, pohon byl přenášen řetezem, bez převodovky, ikdyž byly i verze s dvěmi rychlostmi, kdy se "přehodil" řetěz na jiná kolečka.
Nabídka strojů byla skutecně pestrá. V roce 1920 přisli na trh také s vylepšeným typem, který měl již motor umístěn uprostřed mezi koly a tím vypadal již jako motocykl. Nejdříve s dvoutaktním 147ccm motorem Villiers, později s 175ccm nebo 250ccm motorem. V nabídce byl typ pro dámy, který měl horní trubku rámu dolů a typ pro pány, který měl horní trubku vedenou vrchem. Oba typy s podrámovou nádrží. Pohon byl přenášen na zadní kolo řemenem. Postupem času se stroj různě vylepšoval, dal se například koupit i s elektrickým osvětlením, což bylo v té době velmi vyjímečné. Dobový inzerát hlásal "Ideální stroj, který stojí mezi kolem s pomocným motorem a velkým nebezpečným a neovladatelným motocyklem". Tvrzení, které bylo potvrzeno velkým množstvím zákazníků. S tímto "perfektním, rychlým, hospodárným a lehkým motocyklem" si zajistil Monet Goyon přední místa na francouzské motocyklové scéně.
Postupně byly motocykly vylepšovány, ať již komfortními nákolenicemi na nádrži, novýmy klasickými nádržemi, různými doplňky, novými čtyřtaktními motory firmy MAG (250ccm, 350ccm, 500ccm) až po úpravy rámu, které na tehdejších cestách dost praskaly. Bězným častým problémem také bylo píchlé kolo. Na vinně byly jiní úcastníci provozu - koně, jejiž hřeby z podkov se postaraly o neprijemnost na cestě. Monet Goyon s tím nemohli moc dělat, ale usnadnili alespoň sundání kola "rychloupínáky".
Nejlepším modelem, který Monet Goyon od roku 1927 dodával na trh, byla pětistovka s motorem od firmy MAG. Super Sport, model H s vrchovým motorem. Zákazník si mohl vybrat mimo jiné i mezi turistickými nebo sportovními řidítky. Samozřejmě byla v nabídce i slabší 350ccm verze.
V roce 1929 přišlo spojení s výrobcem závodních motocyklů Koehler Escoffier. Tento výrobce byl na trhu od roku 1912, založen Marcelem Koehlerem a Julem Escoffierem.
Firma se dostala během finanční krize do potíží a poslední kapkou bylo, když si konstruktér a tovární jezdec Raymond Guiguet splnil svůj sen a postavil sportovní motocykl s dvouválcovým motorem o 1000ccm s válci do V. Motocykl měl přes 50ks a dosáhl maximální naměřené rychlosti 175,51km/h. Krom pár závodních motocyklů vyráběl poté Koehler Escoffier identické modely souběžně s Monet Goyon. Lišily se pouze emblémem, lakováním a některými detaily.
V třicátých letech přišla různá vylepšení jako například v roce 1931 motor v jednom bloku s třístupňovou převodovkou. Nebo v roce 1934 nová L-série motocyklů Monet Goyon, v případě Koehler Escoffier KL-série. Přes různé sportovní úspěchy se nedařilo najít nové zákazníky. Firma byla nucena půjčit si peníze na úvěr a ačkoli se dostala z největších finančních potíží, nastupující automobilový rozvoj neznamenal nejlepší budoucnost. V roce 1937 bylo v nabídce deset různých typů s dvoutaktními motory (100ccm, 175ccm) a 16 různých typů se čtyřtaktními motory (250, 350, 500ccm). Druhá světová válka znamenala velký zářez do výroby motocyklů. Přesto se firma udržela.
Po válce nabízela ještě předválečné modely, ale bylo jasné, že udržet se bude možné pouze s novými stroji menších kubatur. Proto během 50-tých let firma vyraběla lehčí stroje s motory Villiers do 250ccm. Stroje mely již přední teleskopickou vidlici a zadní odpružené kolo systemém J.A.Gregoira. Tento systém odpružení vylepšoval klasické kluzáky (vertikalní odpružení) o horizontální odpružení.
V roce 1953 představila firma nový model "Scarlett". Tímto kompletně oplechovaným motocyklem chtěla firma navázat na úspěchy "skútrů" dvacátých let. Bohužel konstruktérská chyba v rámu, který velmi často praskal a musel se na náklady firmy opravovat, způsobila oslabení jména a finanční tězkosti. Ani modernizovaný a konstrukcně zvládnutý model "Dolina", s kterým firma přišla v roce 1957 nezabránil krachu firmy. Poslední Monet Goyon vyjel ze bran továrny v roce 1959.
Zdroje:
Hans-Juergen Huse - Franzoezische Motoraeder
http://fr.wikipedia.org/wiki/Monet-Goyon
|
