Motobécane (Motoconfort)
Autor: František Coufal
Sen se rozplynul v kouři. Alespoň tak začala historie motocyklového výrobce Motobécane. Dva přátelé, kteří se poznali ve firmě SICAM (Sociéte Industrielle de Construction d'Automobiles et de Moteurs), technický inženýr Charles Benoit a obchodní ředitel, původně vystudovaný farmaceut, Abel Bardin, chtěli dobít francouzský trh s vozidlem nazvaným "Pelikán". Tento 350kg vážící stroj měl již za sebou několik testovacích jízd v provozu, když jednou na cestě do Villemonble kompletně schořel. Oba si již nemohli dovolit postavit další vlastní stroj. Naštěstí jeden z válečných přátel Charlese Benoita, se díky svému postavení ve velké bance, postaral, že i přes neúspěch testu, dostali úvěr. Další neúspěch by znamenal ale katastrofu. V roce 1923 založili "Ateliers de la Motobécane" a zaměřili se na konstrukci lehkých motocyklů. Světlo světa tak spatřili dva modely s 175ccm motorem, dámská a pánská verze.
Jejich malá dílna v Pantinu nad Senou by nezvládla průmyslovou výrobu, proto se spojili s jinou firmou, která přinesla prostory a další kapitál. I díky tomu mohli úspěšně konkurovat jiným výrobcům. Zajímavá byla i jejich kostrukce rámu. Kde u ostatních výrobců trubky jednoduše spojily letovaním, v Pantinu nejdříve jejich konce upravili do špice a poté spojené letovali.
Toto konstrukční vylepšení vedlo ke snížení v té době celkem běžnému praskání rámů.
Naproti tomu celkem neúčinná byla zadní brzda. Pedály se zpětným chodem přitlačil špalík na ráfek pro řemenový pohon. Proto byla také přidána brzda přední. Sice žádné perfektní řešení, ale dvě brzdy zas nepatřily mezi standart dvacátých let.
Tento motocykl měl ve Francii nebývalou popularitu. Celkem se ho vyrobilo přes 150.000 exemplářů. Od roku 1926 také s dvourychlostní převodovkou. Zakladatelé si ovšem byli vědomi, že nemůžou svou budoucnost vsadit pouze na úspěsnou 175tku. Motobécane byl ovšem synonymem pro jednoduché a cenově dostupné stroje. Proto se rozhodli v prosinci 1926 založit stoprocentní dceřinou společnost, která by vyráběla luxusnější a větší stroje - Motoconfort.
PPrvním motocyklem této značky se stal typ MC1 s motorem o 308ccm. Pro svou spolehlivost se za něj nemusela stydět ani mateřská společnost, proto se od roku 1927 začaly objevovat motocykly stejné konsktrukce jak s nápisem Motoconfort, tak Motobécane, lišící se povětšinou jen lakováním. V roce 1928 přišla změna v podobě pohonu řetezem, později i klasické nádrže. Nabídku doplnila rovněž dvoutaktní 250tka. Koncem roku rovněž přišli na trh se čtyřtaktními stroji s anglickými motory Blackburne, o 350 a 500ccm.
Firma samozřejmě nezapomněla ani na lidový stroj. B.M.A., jednoduchý motocykl, spíš připomínající motorizované kolo, s motorem 99,3ccm, s váhou 30kg a rychlostí 30km/h přesně zapadal do nových předpisů, dle kterých pro takovýto motocykl nemuselo byt řidičské oprávnění. I spotřeba 1,25 litrů přesvědčovala k výměně místo klasického kola.
Na podzim roku 1929 na sebe firma upoutala na pařížském salonu pozornost. Pro francouzský průmysl dosud nevídané, představila luxusní pětistovku s čtyrválcovým spodovým řadovým motorem. Spíš než sportovní, turistický charakter motocyklu, trubkový rám, přední vidlice Webb s jednou pružinou, pohodlný, komfortní stroj. Přes počáteční potíže s chlazením firma stroj dále vylepšovala, nabídku rozšířila i o sedmsetpadesátku ohc. Ovšem finanční krize takovýmto strojům nepřála. V Pantinu ale nečekali a přišli na trh se stroji menších kubatúr, za to však s novou koncepcí, s motorem a prevodovkou v jednom bloku vlastní konstrukce. Tím se stali nezávislí na anglických výrobcích, navíc s příznivější cenou. V roce 1931 bylo v nabídce 13 různých modelů s blokovým motorem, od cestovní 175tky po sportovní pětistovku s vrchovým motorem.
Ve třicátých letech působil ve firmě brilantní designer Geo Ham, jehož rukopis je na motocyklech patrný. Esteticky pusobily motocykly uhlazeně. Smyslem pro souhru detailů jako tvar nádrže, blatníků, výfuků, doplněné lakovaním a čistými přechody se vyznačovaly stroje Motobécane či Motoconfort. Nezaostávala ani technika, za zmínku stojí okruhové mazání, které
navíc působilo jako chlazení motoru. Přesto všechno byl pomalu
znát odliv zákazníků a požadavek trhu po lehčích strojích. V roce 1936 se objevilo v nabídce dvoutaktní 100ccm motokolo, které navázalo na předešlé úspěchy lehkých strojů. Následně přišla i verze s 64ccm a od roku 1943 s 50ccm motorem. Tato motokola v podstatě zachránila firmu během chudých válečných let.
Po válce z nabídky, krom modernizované 350tky, předválečné modely zmizely. Čas patřil lehkým strojům. V roce 1949 slavil debut nový bestseller - Mobylette. Tohoto lehkého mopedu se prodalo přes milion exemplářů. Dodnes je možné na francouzských silnicích tuto dvoutaktní padesátku potkat. V nabídce se objevily i motocykly o 125ccm, 175ccm, 350ccm, čtyřtakní, jak s SV, tak OHV rozvodem, které byly různě během šedesátých a sedmdesátých let modernizovány. Vzhledem k tomu, že firma se již od svého vzniku soustředila na lehčí praktické motocykly, nečekal ji osud jako jiné
francouzské výrobce, které zanikly na přelomu 50. a 60. let. V roce 1973 dokonce představila odvážnou dvoutakní tříválcovou pětistovku, již s elektronickým vstřikováním paliva! K sériové výrobě ale nedošlo, v prodeji se objevila menší dvoutaktní tříválcová 350tka s klasickými karburátory Gurtner. Narodní hrdost ovšem skončila v září 1986, kdy dědictví Charlese Benoita a Abela Bardina koupila japonská Yamaha.
Zdroje:
Hans-Juergen Huse - Franzoezische Motoraeder
|
|
|
