Téma lidových vozítek rezonovalo mezi československou motorismu chtivou veřejností po dlouhá léta. Laická, ale i odborná, veřejnost ještě dlouho po skončení druhé světové války považovala výrobu lidových vozítek, myšleno jednoduchých dopravních prostředků nahrazující nedostatkové a výrobně náročné automobily, za cestu k masivní motorizaci společnosti. V Československu, které bylo zastiženo změnou politické orientace a ještě dlouho po válce sužováno nedostatkem pohonných hmot a základních surovin, se pro drtivou většinu obyvatel stalo vlastnictví osobního automobilu nedostižným snem.
Výstava lidových vozítek
Psal se rok 1948 a mezi lidmi rezonovaly zprávy o možnostech hromadné výroby lidových vozítek, která by pomohla vyřešit neutěšenou situaci v dostupnosti individuální dopravy v té době již komunistickém Československu.
Autor: Jiří Bartuš
Podpořit výrobu lidových vozítek a vůbec udělat přehled tvůrčího úsilí jednotlivých konstruktérů se v roce 1948 pokusil Autoklub republiky československé (AKRČs) uspořádáním soutěžní výstavy lidových vozítek. Výstava zdaleka nepojmula veškerá konstrukční řešení, ale minimálně nastínila, jakým směrem se jednotliví konstruktéři ubírají. Smutným, avšak předvídatelným závěrem výstavy byl fakt, že z ani jedné konstrukce sériové výroby schopný projekt. Ačkoli byl zájem veřejnosti o výstavu enormní, bylo již v té době jasné, a představená vozítka to v podstatě dokázala, že tento směr není ten, který by nějak zásadně mohl pomoci československý lid motorizovat.
Z vozítek představených na výstavě lidových vozítek se opravdové sériové výroby nedočkala konstruce ani jednoho z nich. Některé konstrukce, jako zejména tříkolové vozítko Kreibich, byly využity jako vzor pro individuální stavbu vozítek v domácích podmínkách.
 |
| Očekávání a potřeby běžného člověka se prostě s myšlenkou lidových vozítek v zásadních parametrech zcela rozcházely. Dobová karikatura hovoří za vše. |
Provedení katalogu vydaného k výstavě lidových vozítek svědčí o vážnosti úmyslů s jakými byla výstava pořádána. Nakonec však i pořadatelé samotní byli překvapeni s jak ohromným zájmem byla výstava přijata veřejností. Denní návštěvnost, která dosahovala 3700 návštěvníků, svědčí o touze lidí najít způsob vlastní mobilitě v době která jí v žádném případě nepřála.
Kdo chce opravdu pochopit, jak byla pro motoristy a motorismu chtivé obyvatele poválečného Československa obtížná doba, musí chtě nechtě sáhnout po dobové literatuře a ponořit se do témat, která tou dobou rezonovala. Jak tedy výstavu lidových vozítek hodnotil časopis Svět motorů a jeho čtenáři? Mnoho pozitivního se zde najít nedá. Očekávání a potřeby běžného člověka se prostě s myšlenkou lidových vozítek v zásadních parametrech zcela rozcházely.
Časopis Svět motorů věnoval výstavě lidových vozítek mnoho prostoru. Ačkoli první stránky časopisu čísla 44 bylo věnována mezinárodnímu veletrhu v Paříži, což byla ve světovém měřítku motoristická událost číslo 1, většího prostoru se dostalo výstavě lidových vozítek. Možnost zakoupení nového osobního automobilu byla pro běžného občana československa nulová a lidová vozítka bylo téma, které když nic tak alespoň vzbuzovalo jakousi naději do budoucna. Z dokumentů jasně plyne, že již tehdy bylo většině lidem zcela jasné, že cesta k motorizaci československa bude velice dlouhá, ne-li nereálná. Historie to ukázala jasně. Ani po více než 70. letech, změně politického uspořádání, zrušení omezení pohybu zboží, není možnost zakoupení nového osobního automobilu pro drtivou většinu obyvatel České republiky reálně uskutečnitelné.
|
|
|
