Naše malá Švédská anabáze
My co si pořizujeme nepředstavitelně drahé staré krámy a vracíme jim jejich ještě ohromnějšími náklady původní lesk bývají máme natolik různé důvody, že je těžko pochopit kolik se nás sejde a je stavu debatovat o společném zájmu (leckdy i konstruktivně). Zkušenější a protřelejší sběratelé jsou zpravidla nabaženi stroji z velkých sérií, byť s nějakým tím křížkem za krkem. Tak se občas stane, že kdekterý pokročilejší staromil zatouží obohatit svůj chov o nějakou vzácnější a méně obvyklou motorku, než které vídá na každém sraze. V tomto případě jde více přimhouřit oko nad různými stádii omšelosti, vytunění, nebo hůře vykutění. Pokud se sejdou okolnosti tak jako v našem případě, je z toho dvojnásobná radost a spousta zážitků.
Výrazně lepší životní úroveň ve Švédsku se mj. podepisuje na možnostech a nasazení tamních sběratelů a hračiček. Považte sami - průměrný plat je srovnatelný s našim, ale ve Švédských korunách (1SEK=cca 3Kč). Cifry u cen nemovitostí se v menších městech nijak zásadně neliší. Na přibližne stejně velkém trh u vychází 6! tématických měsíčníků o historických vozidlech (zaměření na auto/moto - youngtimery, oldtimery, muscle cars..... co kdo chce). Snad jen hodinová sazba za práce při renovaci historických vozidel je jediná skutečnost, která našinci hraje do karet a příznivě se promítá do ceny nerenovovaných vraků na tamějším trhu. Díky dennímu kontaktu při řešení pracovních problémů jsem se stihl ve Švédsku spřátelit s jedním podobně vyšinutým chapíkem, na němž díky věku ulpěla nějaká ta zkušenost a nadhed, což ovšem neznamená, že by pozbyl zapálení pro věc. Slovo dalo slovo a najednou se u něj v garáži objevila Jawa 250 typ 579/03 (257A).
Současná situace mi nedovoluje rozšiřovat sbírku, ale proč jej nedohodit kamarádovi. Zvlášť pokud se umí tak snadno nadchnout :-D Zbývalo jediné, vymyslet, jak dostat stroj sem. Přiznejme si - v lednu to není lákavý výlet. Problémy se obvykle rády samy komplikují a s menší pomocí i samy řeší. Bengt si prostě Jawu zamiloval a s lítostí nám oznámil, že tahle rozhodně z domu nepůjde, nb. když už k si ní pořídil i lyže a ruční plyn+řazení. Pro zmírnění mého smutku dodal ať nezoufám, že má v jednání další dva kousky, a sice 554/05, a že jestli by nám nevadilo, že jsou nepojízdné. Rychlý telefonát - jistěže nevadilo, byly za srovnatelnou cenu jak ta první - navíc starší a dvouválce včetně armádních dokladů (jdou dost komplikovaně převést na běžné Švédské SPZ a ty zase na naše). Problém jak je dostat sem to ale pořád neřeší. No nic, teď už tam máme motorky dvě, tak se asi pojede..... jen vymyslet kdy není žádná větší burza a snad aby bylo trošku slušně.
O kousek jsme zestárli a kolega ze severu se začal pomalu ptát, jestli by byl velký problém pořídit tady 350ku ale raději starší - prý jsou hezčí a jdou líp přihlásit. A taky že by moc stál o ten přívěsný vozík, že něco takového u nich nikdy neměli. S noblesní samozřejmostí se nabídl, že půl cesty zaplatí a poskytne nám veškeré zázemí. Nakonec jsme povečeřeli soba a jela s námi Jawa 350 typ 354 i s Pavem, ale to předbíhám. Nezbývalo než stanovit termín a vyzjistit, jak se vlastně do Švédska jede. Díkybohu jsme nemířili nikam daleko na sever ale jen asi 150 km od Stockholmu. Naše vícemeně chápave (nebo smíření umně skrývající) ženušky nám vyměřili časově poměrně přesný opušťák - od čtvrtku do pondělí to prostě musíme stihnout. Cesta po silnici přes Německo padla za oběť možnosti prospat se na trajektu.
Jen k němu dojet - no co, je to slabých 900km po luxusních polských okreskách, pardon rychlostních komunikacích. Hlavní věc je mít dost řízků a paštiky, jsme přece motorizovaní čeští turisti. Vybaveni GPSkou jsme po poradě s Polákem vyjeli ve čtvrtek v 22.00, abychom to do 18.00 stihli do Gdansku. V noci se jelo jak po másle, krásně jsme podebatovali (dalo by se napsat O koze nebo o voze, obojí spíš v množném čísle) a pokud pominu etudu, kdy během průjezdu kruhového objezdu vypadla z ŽUKU 20ti kilová palice a za ní i chlap, byli jsme před obědem v Gdansku. Vyzvedli jsme rezervované lístky a šli se podívat do města. Místo hamburgeru jsme na mastném růžku poobědvali vynikající ryby. Prohlidku Gdaňsku mohu jen doporučit, moc pěkné bylo i námořní muzeum. Aleš cvičně nastavil ventilovou vůli ve třetím patře vystaveného motoru a po 40ti hodinovém bdění tradá na trajekt.
Přiznejme si - nízkoobrátkový diesel sice není nejhezčí kulisa na spaní, ale dalších 18 hodin to prostě nejde vydržet. Podle GPS kolísala rychlost trajektu mezi 25-32km/h. Ostřílení pasažéři to řešili lemtáním piva až na hranici lhostejnosti, což se setkalo s milým uvítáním Altestem před Švédskou pasovou kontrolou.
Přejezd na Švédské dálnice je něco jako kulturní šok. V každém směru dva pruhy široké jako celá D1 bez uzavírek a pro lepší pocit protijedoucích je mezi nimi 5ti metrový pás zeleně proti oslnění. Aby se všichni cítili opravdu jistě bývají oba směry i výškově odděleny a když na věc přijde, je pro každý směr sólo most. Lesy všude kolem dálnice jsou jak z pohádky a plotech myslim nemá ani smyl psát. Za slabou dvouhodinku jsme vyložili kontrabant v podobě darů naší země - kývačky, Pava a vysoké hromady Plzeňského a jali se importovat polorozdělané vráčky. Zaujalo mě, že na té motorce je úplně všechno jinak....silnější rám, jiné vidlice, jiný motor, výfuky atd.
Druhý den po obědě (neděle), než se náš hostitel začal dívat na MotoGP jsme se sbalili, poděkovali a vyrazili domů. Je zvláštní znovu ověřit starou cestovatelskou zkušenost, že cesta zpět je podstatně kratší než cesta tam. Moře bylo mnohem klidnější, a cesta po již chválených Polských silnicích celkem ubíhala, ačkoli byl celkem hustý provoz.
Krátce po půlnoci jsme byli doma. Oba Švédy Aleš naložil do petroleje a jestli se nerozpustili odpočívají tam dodnes.
|
|
|
