Národní technické muzeum V Praze se může pyšnit mnoha vzácnými exponáty z motoristické historie. Jeden exponát však nad všechny vyčnívá. Je jím výjimečný v původním stavu zachovalý „stříbrný šíp“ monopost Mercedes-Benz W154, který se v letech 1938 a 1938 účastnil závodů Velkých cen a ve své době patřil mezi absolutní světovou špičku. Z globálního pohledu je monopost jistě tím nejvzácnějším exponátem, který Národní technické muzeum vlastní.
Mercedes-Benz W154
Rok výroby: 1938 - 1939
Výrobce: Daimler-Benz A. G., Stuttgart, Německo
Mercedes-Benz W154 je závodní monopost s přeplňovaným kapalinou chlazeným čtyřdobým vidlicovým dvanáctiválcovým motorem 2xOHC umístěným podél za přední nápravou a s pohonem zadních kol. Motor o zdvihovém objemu motoru 2962 cm3, jež dosahoval maximálního výkonu 356 kW, dokázal monopostu udělit rychlost 315 km/hod.
Vzácný monopost Mercedes-Benz W154 se do sbírek Národního technického muzea dostal náhodou. Jaké byly osudy tohoto výjimečného vozu? Proč nebyl vyvezen do zahraničí jako spousta jiných vzácných vozidel? Jak to vlastně bylo s vývozem veteránů do zahraničí?
Zachráněný monopost
Autor: Jiří Bartuš
Národní technické muzeum v Praze (NTM) vlastní monopost Mercedes-Benz W154 se kterým legendární německý jezdec Rudolf Caracciola vyhrál poslední předválečnou Velkou cenu Německa na Nürburgringu. To je známo téměř každému českému příznivci motoristické historie. Jak se však tento vzácný exponát do NTM dostal?
Odpověď na tuto otázku objasňuje Antonín Vitvar v knize Text z knihy 20 let na Jawě a Nortonu o legendárním československém závodníkovi Antonínu Vitvarovi. Výňatek z této knihy přinášíme s laskavým svolením autora.
 |
 |
 |
| Kapitola z knihy Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu
|
Autor se v knize též pokouší osvětlit málo známé osudy sesterského monopostu Mercedes-Benz W154, na kterém závodil Hermann Lang. Uveďme tedy jen, že oba monoposty byly těsně po válce objeveny v Československu, přičemž jeden byl darován do sbírek NTM a druhý se v roce 1947 objevuje v USA na startu závodu 500 mil Indianopolis.
 |
 |
Podrobný popis monopostů přinesl časopis Svět motorů č. 2-3 v roce 1947.
Snímky byly pořízené při předvádění technické komisi AKRČS u Antonína Vitvara v roce 1946.
|
Jak však můžeme z dobového tisku vyčíst, příběh monopostu v NTM mohl mít ještě další pokračování. Přítomnost vzácného, leč v poválečné Evropě nepoužitelného závodního monopostu v NTM, nedávala mnohým spát. Zejména v době po únoru 1948 se nejednou mezi lidmi vyrojily myšlenky na jeho prodej za účelem získání tehdy (a kdy ne?) tolik potřebných deviz. Z dnešního pohledu šlo o zcela nepředstavitelnou myšlenku, avšak v tehdejší složité době měl racionální pohled většinou přednost. Můžeme hovořit o štěstí, že kompetentní lidé nepodlehli pokušení rychlého zisku a vzácný exponát se ji podařilo v NTM udržet.
 |
 |
| Sloupek v časopise číslo B3 z roku 1946 |
Svět motorů číslo 46 z roku 1948 |
Kdo psal pro Svět Motorů pod značkou t? Zřejmě vedoucí redakce Adolf Tůma. Byl jeho pohled založen pouze na racionální úvaze, nebo již v něm byla poplatnost tehdejšímu ideovému názoru?
Dnes těžko říci, zda období po Únoru 1948 a následná 50. léta přečkal monopost bez úhony v Československu díky ochrannému plášti NTM, nebo neschopnosti kompetentních jej včas a výhodně prodat do zahraničí. Naopak jisté je, že v 60. letech, v první vlně prodeje historických vozidel do zahraničí, nebyl vyvezen do zahraničí právě proto, že byl v majetku státu pod ochranným pláštěm NTM.
Monopost Mercedes-Benz W154 nebyl prodán do zahraničí zřejmě jen díky nemožnosti včasného sehnání vhodné protihodnoty, monopostu či monopostů odpovídajících poválečným technickým specifikacím, žádným zahraničním kupcem. Podstatnou roli sehrál též fakt, že monoposty zrekvírované Antonínem Vitvarem byly nejprve vedeny v majetku ministerstva národní obrany a poté byly převedeny na Autoklub Republiky československé čímž se nedostaly do soukromých rukou.
Pokud by se totiž dostaly do vlastnictví soukromé osoby, jistě by se pro ně jednou otevřela dokořán cesta na západ, jak tomu bylo v případě většiny hodnotných veteránů. Pan Václav Kafka by jistě bez problému vystavil patřičné dobrozdání o tom, že monopost není pro uchování povědomí o historii naší země nijak důležitý a pracovníci PZO Artia by jistě zabezpečily prodej za dostatečně lukrativní cenu...
Jak to vlastně bylo s vývozem veteránů do zahraničí?
|
V 70. či 80. letech, tedy době státem řízeného vývozu historických vozidel do zahraničí, by se jistě našlo mnoho obchodníků na straně kupní i prodejní, kteří by dokázali uzavřít „oboustranně výhodnou smlouvu“ na prodej vzácného monopostu. Ačkoli byl v té době vývoz historických vozidel enormní, na prodej monopostu si naštěstí nikdo netroufnul.
Dle vyjádření představitelů NTM, dostalo NTM na počátku 90. let několik nabídek k odkoupení a to za velice závratné ceny. Logicky. Porevoluční nálada vždy přeje "oboustranně výhodným obchodům". Nejednalo se však jen o spekulativní vyjádření či o pouhou fámu? Důležité je, že tak bylo vedením NTM jasně deklarováno, že případné nabídky by nikdy nepadly na úrodnou půdu.
Příběh monopostu Mercedes-Benz W154 tak končí optimisticky. Spatřit jej na vlastní oči může každý kdo navštíví Národní technické muzeum v Praze.
Monoposty Mercedes-Benz W154 nebyly jediné vzácné závodní vozy nalezené na našem území. Dalším neméně zajímavým byl Mercedes-Benz W125 Rekordwagen, automobil, který 28.1.1938 s Rudolfem Caracciolou za volantem vytvořil dodnes nepřekonaný světový rychlostní rekord 432,7 km/hod na letmém kilometru na běžné silnici.
Informaci o osudech rekordního automobilu přinesl Jan Králík v životopisné knize Jaroslav Juhan – Život bez brzd, která přináší informace z bohatého a dobrodružného života automobilového závodníka Jaroslava Juhana. Z jeho pamětí plyne, že rekordní automobil byl odkoupen Juhanem a jeho kamarády od Sovětských vojáků v květnových dnech roku 1945. Automobil měl kompletní karoserii, ale značně nekompletní motor. Z Juhanovy garáže automobil záhy přesídlil k Juhanovu příteli Jaroslavu Hausmanovi. Posledním majitelem v Čechách byl automobilový závodník Jiří Pohl, který jej na přelomu 60. A 70. Let prodal do zahraničí. Jak píše Jan králík v knize Život bez brzd, k získání povolení k vývozu stačila jedna málo kvalitní fotografie s popisem „maketa závodního vozu“.
Dnes lze renovovaný Mercedes-Benz W125 Rekordwagen spatřit tam, kam bez diskuse patří. Ve firemním muzeu ve Stutgartu.
Je až s podivem, jak vášnivé emoce dokáže i po více než šedesáti letech vyvolat zmínka o „zrekvírování“ dvou monopostů Mercedes-Benz Antonínem Vitvarem. Pojďme zkusit zrekapitulovat známá fakta o tomto málo známém činu v článku
Ztracené Mercedesy
Jak to vlastně bylo s vývozem veteránů do zahraničí? Čtěte v pokračování...
Použitá literatura:
Internetové stránky NTM
Dobové časopisy Svět Motorů, Czechoslovak Motor Revue
Obchodník se sny, Miroslav Gomola, AGM
Jaroslav Juhan – Život bez brzd, Jan Králík, Grada
Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu, Jan Vitvar, Grada
Vývoj konstrukce závodních vozů, Václav Pauer, Grada
Materiály z archivu Michala Čtrnáctého
Archiv motoMagazínu
|
|
|
