Míla Urban
Nesmrtelných 12 HP
Recenze: Petr Kment
|
Neznám moc knih s veteránskou tématikou, které mohu bez váhání doporučit i kamarádům (a kamarádkám), kteří se o stará auta a motorky vůbec nezajímají. Takovou knihou ale zcela bez pochyby je právě Nesmrtelných 12 HP od Míly Urbana. Důvod je jednoduchý. O co míň se v knize dozvíme technických podrobností o to víc se dozvíme o době, kdy Míla a jeho Tatra 12 zvaná Čochta projeli půlku světa. Urbanova kniha je vlastně klasickým cestopisem, a to je právě to krásné a mezi veteránskou literaturou neobvyklé. Značce Tatra a jejím automobilům se věnuje celá řada jiných knih a kdo bude mít po přečtení Urbanova vyprávění chuť dozvědět se něco o technice, může tak snadno udělat.
Nevím, jak moc je potřeba popisovat obsah, bojím se, že to bude nošení dříví do lesa. Ve zkratce to udělám, protože tento článek má nalákat k přečtení i ty, kteří se s ní zatím nepotkali. V zásadě lze knihu rozdělit na dvě části, které se střídají – přípravu na cestu v Československu a pak na jednotlivé cesty.
Kdo by si myslel, že čtení o přípravách na jednotlivé jízdy bude nudou, ten se naprosto mýlí. Dnes je před každou dálkovou jízdou potřeba perfektně připravit stroj a sehnat peníze. Z hlediska Urbanova vyprávění se toto jeví jako zanedbatelná maličkost. V době tuhé normalizace, kdy autor své cesty podnikl, k tomu bylo potřeba připočítat ještě jeden téměř nadlidský výkon – přesvědčit všechny orgány aby cestu posvětily. Urban se této potupné části příprav ve svém vyprávění nevyhýbá a právě proto je kniha smutným svědkem té doby.
Popis jednotlivých cest je čtením o poznání veselejším. Těch cest bylo hned několik – od „výletu“ na veteránskou akci Tour de Luxemburg (první cesta s Čochtou na západ) nebo na sraz veteránů do Polska či Maďarska až po dálkové jízdy, které bychom dnes zcela určitě nazvali expedicemi. První taková cesta mířila do zemí bývalého Sovětského svazu a autor ji absolvoval spolu s dalšími 3 autoveterány (kromě Čochty ještě 2xTatra 11 a Praga Alfa). Při neuvěřitelně velkých denních dávkách kilometrů se jim podařilo projet Polsko a dále dnešní Bělorusko, Rusko a Ukrajinu.
Při čtení o dalších dvou cestách už opravdu nezbývá než kroutit hlavou, nebo - ještě lépe – smeknout. Urban nás zavede do Ameriky sedmdesátých let, kam se mu podařilo vyjet hned 2x, a to i bez vlivného strýčka kdesi na ministerstvu. Jeho snem bylo jet ve stopách velkého závodu z roku 1907, který vedl z New Yorku do Paříže. Dnes se zdá neuvěřitelné, že tento bláznivý závod v počátku 20. století opravdu několik strojů dokončilo. Bohužel, to co bylo možné v carském Rusku v roce 1907 nebylo možné v komunistickém Sovětském svazu o 70 let později – na takovou cestu nikdo nedal nezbytnou bumážku. Míla Urban se tedy rozhodl „alespoň“ dojet na samotný konec Aljašky. Do místa, odkud to bylo do Sovětské svazu mnohem blíž než z Prahy. Zbývá možná jen vysvětlit, proč ty cesty byly 2. Při první bohužel do Čochty naboural v plné rychlosti kamion. Havárii naštěstí ve zdraví přežil Míla Urban i jeho spolujezdec, o Čochtě se to ale říct nedalo. Neúspěch však neodradil, naopak posílil a tak se po dvou letech do Ameriky vrací spolu s Fandou Valšubou (Tatra 11) a dvěma spolujezdci. Tentokrát už dosahují svého obdivuhodného cíle a objedou téměř celé Spojené státy. Druhá cesta do USA je psaná formou deníku s uvedeným datem a ujetými kilometry za den. Ostatní cesty jsou zaznamenány jako vyprávění.
Míla Urban ve své knize píše, že chtěl postavit pomník Tatře 12, tedy autu, které ho provezlo půlkou světa. Povedlo se mu ale něco trochu jiného. Tento pomník postavil nejen autu, ale i sám sobě a jemu podobným bláznům (a trpělivým manželkám), kteří se nebojí sebevětšího úsilí a ani těch největších překážek, které jim stojí v cestě za splněním i těch nejpošetilejších snů. Dnes už je cesta ve stopách velkého závodu z roku 1907 možná. Povolení, která před 30 lety svazovala každému ruce už jsou minulostí. Najde se někdo tak nadšený a odhodlaný jako Míla Urban, aby ji zopakoval?
Zbývá snad jen dodat, že kniha vyšla už 2x, naposledy v roce 2004 v nakladatelství Baset a s popisem amerického dobrodružství se mohli čtenáři setkat také na stránkách Světa Motorů.
|
|
|
