|
Grossglocknerská Anabáze
Zdravím všechny motocyklové fandy a nadšence. Chci Vám napsat o jedný, myslím, že dost odvážný (až lehce šílený) výpravě na Grossglockner v rakouských Alpách. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ovšem kdyby to (po vlastní ose) neujely motocykly staré 75 let!
Tak od začátku.
Jednoho dne za mnou přišel můj brácha s prosbou, jestli bych jim od pátku 8.9.2006 do neděle 10.9.2006 nejel s dodávku právě na tehle výlet…kdo by nesouhlasil  . Start byl naplánován na 8 hodinu ráno v pátek z Českých Budějovic. Osazenstvo tvořili:
Láďa Holinka na Jawě 350 OHV (olejnička) z roku 1935
Michal Ptáčník na Zündappu KS 600 z roku 1936
a já Roman Holinka, normálně sedlající Yamahu Virago, ale pro tuto výpravu řidič obytného, jídelního, spacího, servisního a tankovacího vozu Ford Transit.
Přípravy byly velkolepé, celá dílna, dost jídla, palivo (asi 150 l benzínu, dnes už víme proč) a v neposlední řadě obligátní bedna GAMBRINUSU .
Pátek 8.9.2006
V 6 hodin ráno začal řvát budík (fakt ten zvuk nemám rád, ale ten den mi to nevadilo) a já vyrazil z Kaplice do Budějc pro Transita a Michala, který už byl i s Zündappem připraven, i když byl asi trochu na pochybách,( přece jen je to kus cesty), ale byl odhodlanej ject.
Potom už jsme vyrazili po E55 směr Dolní Dvořiště, Wullowitz a cestou na samotě pod Netřebicema nabrali i mýho bráchu. Nálada byla výborná v očekávání věcí příštích a výborná káva na pumpě v Kaplici k tomu jen přispěla.
Kluci si vymysleli že je škoda metelit po dálnici a tak byla cesta naplánovaná po okreskách….navíc kluci chtěli vidět Mauthausen, takže jsme zvolili lehkou okliku.
Z Wullowitz jsme vyrazili na Freistadt, počasí bylo ideální, motocykly šlapali jako nový a tempo bylo fakt výletový ( kolem 80 km/h). Za Neumarktem jsme to vzali na Mauthausen, provoz perfektní a nás čekal ještě pořádnej kus cesty.
Mauthausenem jsme nakonec jen proletěli a pokračovali na Linz. Tam jsme dojeli v čase oběda, tak se z Transita stal občerstvovací jídelní vůz. Nic nám nebránilo vyrazit na Wels a dál na Lambach a Vöcklabruck. První navigační problém vznikl ve Welsu, moje mozková GPS měla asi vybitou baterii, tak měli kluci krásnou a poučnou exkurzi po tovární čtvrti. Ale nezoufejme, za chvíli jsme už zase byli vstříc dálavám. Dál cesta probíhala dobře, samozřejmý byly zastávky na vychladnutí motorů.
Směr byl dán – Attersee byl náš první pořádnej kontakt s Alpama. Krásně čistá voda a ty panorámata , jak Homolkovi. Byly asi 3 hodiny. Navíc, když jsme se vrátili na parkoviště, tak přijelo 5 Mercedesů ze 70 let, pastva pro oči, i když jsem motorkář.
Potom jsme pochopili, že ve vedlejším městě byl nějakej Oldtimer sraz, no nádhera.
Jeli jsme kolem jezera, kochali se a vyskytla se první malá zádada – na Michalovo Zündappu odešla svíčka. Po výměně vyrážíme směr Hallein, Tenneck po okresce kolem dálnice, což se neobejde bez lehčích bloudění, ale ustáli jsme to. Nutno dodat, že rakouský značení cest stojí za h……
Značení malých vesnic, co nejsou ani na mapě je perfektní, ale větší města zjistíte až když jste v nich. Cestou jsme narazili na moc pěknou a starou přehradu, tak jsme udělali pauzu a pravda je, že kluci už jí potřebovali. Pochopil jsem, proč říká brácha Jawě olejnička….otevřený a hambatý ventily opravdu mazají dostatečně i na mazání kožeňáků .
Po krásný vyhlídce a jednom lahodným pivku ( já vím, ale žízeň je věčná) jsme vystartovali dál, byl to ještě kus cesty. Mířili jsme na Tenneck a Bischofshofen.
Cesta bez závad, fakt krásný zatáčky, až mi chvílema bylo líto, že jedu v plechovce a ne na Viragu. Prostě pohoda. V Lendu jsme se dali na Zell am See. Už se doopravdy blížil večer a kluci začínali namrzat a při zastávce začali vytahovat zimní doplňky, rukavice, svetry, kulichy, sněžný řetězy a sněžnice . Bylo 8 hodin večer a my přijeli k vytoužený bráně ve Fuchsu na Grossglockneru.
I přes začínající noc tam bylo krásně. Stroje vydrželi a my jsme měli za sebou 280 km! Bez úhony. Zaparkovali jsme dodávku, přikryli plachtou motocykly a vyndali připravenou flašku Tullamore Dew a nějaký to pivko. Probrali jsme plán další cesty a mrtví zalehli. Přední sedačky v Transitu jsou celkem v pohodě, ale kluci vzadu na zemi byli dost zmrzlý, vždyť teplota byla + 4 stupně a o kus dál byl sníh (fuj). Tak dobrou noc strýčku Fido….
Sobota 9.9.2006
Ráno nás budí brácha drasticky v 7 hodin, ať se jdeme podívat na východ slunce. No za oknem Transita to taky vypadalo krásně .
Po snídani a ranní kávě na plynovým vařiči kluci poštelovali vůle ventilů, namasírovali hýžďový svaly, že na 9 hodinu vyrazíme vzhůru. Je pravda, že i na září tam byli mraky motorkářů i z Čech a líbilo se mi, že místní mají k motorkářům daleko lepší přístup, než u nás. Příjemně mě překvapilo, že třeba na každém penzionu vidím ceduli Welcome Bikers a nikdo se vás nesnažil vyhnat ze silnice, která je tak na jedno malý autíčko, pak malý patníky a kilometrovej sráz dolů, bomba. Myslím, že místní krávy musí mít 2 nohy delší, když se chtěj udržet na svahu, protože ty strže jsou fakt prudký.
No, ale dál. Představoval jsem si, že Grossglockner bude jen tak, vyjetí nahoru a zpět, ale můj omyl, areál byl obrovskej, minimálně 50 km zatáček a brutálních převýšení, orgasmus .
Tak v polovině hory na zastávce Hochmais ve výšce 1850 m n/m byla první větší pauza, první slavnostní pivko a zase velká kochačka.
Dost jsem obdivoval šílence, kteří si tam vyšlápli na kolech a nebylo jich málo. Při zastávce za námi zastavil borec z Prahy s funglnovým Mercedesem v kompresoru. On i jeho roštěnka byli dost v pohodě, tímto je zdravím, moc dobře se s nima kecalo. Ale to už jsem zase na cestě vzhůru. Je neuvěřitelný, co vydrží 75 let starý motocykly. Šlapaly si vzhůru jako když se nechumelí.
Kluci si doopravdy uměli vychutnat zatáčky, jejich způsob vysedávání ze sedla byl doopravdy efektní a lidi se nestačili divit.
Po mnoha foceních se dostáváme na vrchol Grossglockneru, vytoužený to náš cíl. Je to vážně krásný. Ledovec, hory a všude mraky motorek. Dost mě překvapila patrová garáž, samozřejmě zadarmo, jako všude, kde jsme tam byli ( to fakt nejsou Češi…).
Ale to se už blížila 14tá hodina a nám začalo docházet, že bychom měli dneska dovalit dom ( čirý šílenství, ale to jsme ještě netušili, co nás teprve čeká). Michal se vsadil, že jestli tam dojedou, tak se na vrcholu projede na kolečkových bruslích. Ano vážení, to se mu opravdu splnilo . Takže pár fotek, prohlídka tunelů a nastal čas odjezdu. Blížila se 15tá hodina a chystali jsme se ke startu, ale zase chyba…Láďovo Jawa asi lákala nějakého motorkáře k ohmatání, až urval lanko na ručním štelování předstihu, který je na heftu vpravo. Rakušáci se nestačili divit našemu způsobu opravy. Zacínování pouzdra na lanko nad plynovým hořákem asi fakt ještě neviděli .
Tak jsme vyrazili. Samozřejmě nás silnice navedla na druhý konec na Heiligenblut a na Lienz, což bylo špatně. Takže jsme zvolili směr na Mallnitz a Spittal an der Drau (u Villachu). V Mallnitzi jsem si vymyslel zkratku. Cestu podle mapy údajně na Lend, ale prd Kelišová, takže vracečka a mírný zhoršení nálady. Když jsme se dostali do Spittalu a po bloudění (hledání cesty pod dálnicí) jsme už hotový stavěli na pumpě (pokolikátý už…), až nás fakt pumpař navedl správně. Ale to nejhorší nás ještě čekalo….
Bylo 17.30 a nás čekalo tak 450 km domů do pelechů…. Cesta ze Spittalu do Bischofshofenu by byla za normální situace jedinečná. Cesta vedla kolem říčky, samá zatáčka a nehorázný kopce. Brašuleho Jawa právě v jednom začala stávkovat, ani se jí nedivím. 15ti procentní stoupání se zátáčkama a několik kilometrů udělá svý… No čtvrthodinka a česká Jawa jede dál, jako kdyby nic. U Zündappa zase prozměnu odchází druhá svíčka, takže zase výměna a vzhůru na Salzburg ( Jo Salzburg, Solnohrad, tam jsem taky nebyl…© Tři veteráni ).
Cestou Zündappu začalo zlobit dobíjení v nižších otáčkách, takže jízda ve městech bez světla stála za to, ale to už jsem je vedl za sebou. Kluci už jevili dost velký známky únavy a motocykly taky, navíc už padala tma tmoucí, takže do Salzburgu jsme dojeli kolem 22 hodiny.
Po nucené zastávce na pumpě a kávě za jedno Euro se rozhodlo, že domu už asi nedojedeme, ale zkusíme dojet co nejdál. V Salzburgu opět selhala moje mozková navigace, takže po hodině hledání výjezdu na Väcklabruck a první ponorkový hádce jsme rozhodli, že zkrátka vyrazíme po dálnici na Linz. Motocykly si to bublali svých 80 km v hodině, já za nima a na klukách už bylo vidět, že toho mají fakt dost. Jawa i Zündapp už potřebovaly pauzu, bylo to na ně dost vysoký tempo. Stavělo se jenom na dotankování skvělého a jedinečného Speciálu. Tempo bylo tak hrozivé, že si brácha ani nevšimnul, že ztrácí filtr sání (Jawa funguje i bez něj).
Když jsme ve 23.30 dojeli do Lince, kluci měli mojí nejhlubší účast a obdiv. I když jsem jim několikrát nabízel, že je naložím, trvali na svým, že to odjedou po ose. Domluvili jsme se, že za Lineckou dálnicí směrem na Freistadt stavíme a do rána pospíme. Už bylo na čase - 00.30. Hned za dálnicí ( kdo to tam zná), bylo to pod Buffalo Village, v známý rakouský Harley-Davidson prodejně a hospodě (bylo zavřeno) jsme po jednom pivku vytuhli až do rána.
Neděle 10.9.2006
V 7 hodin ráno jsme už byli vzhůru s vidinou teplý sprchy a pelechu. Kluci oservisovali motocykly a já zatím prošmejdil zvenku Buffalo Village, moc fajn místo. Cesta už proběhla bez překvapení, takže ranní káva v Dolním Dvořišti byla skvělá a moc nám všem chutnala….
Bylo to úžasný. Doteď nevím, jestli jsou kluci takový šílenci, nebo dobrodruzi, každopádně ode mě sklízí ten nejhlubší obdiv. Ujeli za víkend 950 km na motocyklech starých 75 let (bez ztráty květinky ).
Kluci, jen tak dál.
S pozdravem
Roman Holinka
t.č. řidič serviscaru
|
|
|
