5. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 5. reportáž
|
24. července – pondělí
Dneska mám poslední šanci pracovat v pohodlí hotelu. Takže lezu z postele už před šestou a začínám dělat. Musím aspoň přetáhnout všechny fotky z Olympusu do počítače a dopsat deník. Dneska odpoledne z Lianyungangu odjíždíme a kdoví, jak to s prací bude pak, na cestě. Taky je dneska poslední hotelová snídaně, kdy si můžu nabrat a ochutnat ze všech těch čínských dobrot, co tu mají. A kolik chci a jak chci. A tak si to opravdu vychutnávám. Říkám si při tom, že hubnout začnu až na cestě...
V půl jedenácté pro mě přijíždí Čeng. Dneska už si beru tričko Yuki, abych dělal v teamu reklamu a jdeme. Nezbývá, než všechny moje krámy, které na hotelovém pokoji mám, popadnout do rukou a snést je dolů do auťáku. Kufry už jsou totiž namontované na motorce, která je zamčená v klubu. Měl jsem si koupit ještě nějakou tašku. Čeng totiž říká, že všechny věci se tak jako tak povezou v autě. Tak na to si budu muset zvykat. Jako osamělý cestovatel jsem až doteď byl vždy soběstačný a motorka musela být vybavená tak, aby věci byly kam dát.
V klubu jsou poslední horečné přípravy a pak se začínají snášet věci z prvního patra dolů, do doprovodného auťáku. Klub na cestu získal úplně nový mikrobus Jing Bei, kterým mě, po celou tu dobu co tu jsem, po Lianyungangu vozili. Teď jsou z něj vyndaná sedadla a bude sloužit jako doprovodný náklaďák.
Chlapcům se toho na naši expedici podařilo sehnat opravdu hodně. Pro každého luxusní přilba, dokonce, podle konektorů co z ní čouhá, s možností připojení komunikačního zařízení. Jsou tu bundy, boty, spacáky, brýle proti slunci a já nevím co všechno ještě – a to všeckose teď musí, včetně hromady náhradních dílů, naložit!
Moji motorku už jsem dostal odřenou. Má na tachometru natočených prvních 392 kilometrů, což vypadá, že sem přijela z Jinanu po ose. Má škrábnutý pravý podsedlový plast, trošičku tlumič výfuku, a hned vedle je vidět, že si o zem škrtnul i pravý zadní blinkr. Ale proč o tom mluvím: při nakládání jsem zjistil, že s sebou vezeme i všechny zelené plasty pro moji motorku a taky fungl novou zelenou nádrž (ačkoliv ta, co ji mám namontovanou, je černá). Jenže já doufám, že z toho všeho nebudu potřebovat nic. Ostatní motorky už stojí dole, v průjezdu, jen já tu moji zatím nejsem schopen dostat z místnosti, kde je zamčená. Někdo, kdo má od ní mít klíče, se ještě nedostavil.
Musím mluvit chvíli do mikrofonu, protože přišla reportérka ze zpravodajství zdejšího rozhlasu. Mluvím samozřejmě česky, jak jinak. Pak se to snažím jednoduše, v pár slovech, povědět anglicky Čengovi a ten to komentuje do mikrofonu v čínštině. Reportérka se na mě usmívá, zřejmě si považuje, že mohla mluvit se star téhle expedice. Tak jí dávám pohlednici z cesty minulé, neumělou angličtinou připisuji věnování a ona mi přeje anglicky s čínským přízvukem hodně štěstí na cestě.
Jak koukám, všichni kromě mne mají přes nádrže a přes nosiče šikovné gumové pavouky, dokonce v ladící žluté barvě (všechny motorky jsou žluté, jen ta moje je zelená), tak říkám Čengovi, že by se mi pavouk přes nádrž hodil taky. Dozadu že bych raději samostatné gumové šňůry. Aby bylo čím přivázat bundu z Padany za mě, na sedlo.
Čeng dává někomu do ruky dvacku a ten za chvíli přiváží pavouka přes nádrž, a dokonce černého, protože já mám nádrž černou. Šňůry ovšem dostávám zelené. A pak se jde do restaurantu o sto metrů dál na oběd.
Já si myslel, že jak začne akce, tak bude stravování střídmější, ale ne! Zase se z toho vyklubala neskutečná hostina u kulatého stolu...
Začínám plánovitě skládat věci. To nejdůležitější, co bude potřeba, do kufrů na motorce, ostatní do tašky. Když pak vidím, jak obrovské tašky mají všichni ostatní, tak si říkám, že jsem byl ve výběru výbavy ještě pořád ze všech nejstřízlivější. Pak se konečně objevují klíče a já můžu sjet s motorkou po schodech z prvního patra dolů, mezi motorky ostatních účastníků. Rozbalujeme každý jednu bělostnou a novotou vonící přilbu, narážíme si je na hlavy – a vyjíždí se!
Ještě k pumpě, natankovat, ale pak už opravdu do čínského, na první pohled trošku chaotického, provozu.
Po dvaceti kilometrech, když na červenou stojíme na křižovatce, kluk za mnou říká a ukazuje, že už ho bolí záda. Po třiceti Ma, který jede přede mnou, v sedle vstává a jede kousek ve stoje, aby si provětral zadek. No chlapci, tohleto vypadá, že zrovna moc velkou výdrž nemáte, jsem na vás opravdu zvědavý po první tisícovce kilometrů!
Pak jsou najednou kolem silnice hory, které byly vidět z dálky a po asi čtyřicítce kilometrů dorážíme do Lianyungangu-přístavu. Tak tohle jsou pravé a nefalšované vody Žlutého moře, součást pacifického oceánu! A mně teprve teď dochází, že sem, úplně obráceným směrem, jsme vyrazili jenom proto, abychom odtud, přímo z pobřeží, odstartovali přes celou asijsko – evropskou pevninu k oceánu atlantickému.
Zajíždíme do strmého kopce s několika penziony a tady odstavujeme motorky. Moc spokojený nejsem, ta moje se za jízdy jeví zatraceně nestabilní! Při rozjezdu a při pomalé jízdě mám co dělat, abych se nemotal. Kdybych neměl za sebou doma pět tisíc cvičných kilometrů na té samé motorce, možná bych řekl, že to neumím, nebo že na ten motocykl nejsem zvyklý. Ale ta doma i s těmi kufry a plexisklem jezdila jak po čáře, a ze směru se nehla. Takže ráno budu muset zjistit, v čem je problém. Možná jen měkká přední guma...
Večeře jako obvykle – čínská hostina. Čeng sedí opět vedle mě, dělá to tak vždycky, aby se mnou mohl komunikovat. Nechávám si vyjmenovat a napsat jména všech spolujezdců, a pak si je přepisuji do české výslovnosti. Budu se je muset naučit, pojedeme společně dlouho...
Dnes mám ujeto prvních 41 km.
 |
| Takhle vypadá oběd po čínsku. Člověk si vyhlídne, na co by měl chuť, a pak si skleněnou desku otočí příslušnou miskou k sobě, aby si mohl jedno nebo dvě sousta nabrat. A pak zas z jiné misky, a chutí za jedno stolování pozná víc, než u nás za týden. |
 |
| Tak poprvé stojí ta moje zelená mezi ostatními motorkami, které jsou všechny žluté. Čínští spolujezdci mají každý na zádi prapor s emblémem cesty, která je definovaná jako Harmonious cultural tours 20076. Já mám místo toho pořádný záďový kufr GIWI, který mi nadělil pan inženýr Lébl, a tak žádný prapor vézt nemusím... |
 |
| A to už je po prvních kilometrech do Liunyangang – přístavu. Všichni jeli v motokrosových dresech, já ho odmítám a jezdím raději nalehko. Však je tu taky pořádné horko! |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
