6. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 6. reportáž
|
Start
Tak jsme odstartovali. Bylo to samozřejmě s velkou slávou, nejdřív muselo proběhnout společné fotografování u základního pražce v Lianyungang – přístavu. Je skoro u vody, udělán z leštěného červeného mramoru a zlatě je do něj vtesáno, že je začátkem asijsko-evropského, v angličtině doslovně pozemního, mostu (Landbridge). Tedy krajním bodem spojnice mezi Pacifickým a Atlantickým oceánem. Druhý konec je na pobřeží v holandském Rotterdamu, kam bychom měli dojet. Takže to je trasa, na kterou se vydává našich jedenáct stejných motocyklů. Deset žlutých endur QINGQI GY-200 a jedna zelená YUKI GY-200. V čem se liší? Jen v názvu a v té barvě. QUINQI se v češtině čte přibližně, ale opravdu jen přibližně, jako činči. Skutečný čínský přízvuk nevím, jak by se dal v našem jazyce vyjádřit. A tak k nám se tenhle lehký motocykl dováží pod lépe vyslovitelným názvem Yuki.
Když jsem se dověděl první podrobnosti, tak to bylo nějakých poznámek, jako: to se ti to pojede, když to bude v teamu a s doprovodem a jaký je to, prosimtě, dobrodružství, když budeš mít mechanika a podobně...
Jenže to, že je to přibližně dvanáct tisíc kilometrů, které člověk musí na motocyklu ujet, ať už s doprovodem, nebo bez, to je dobrodružství samo o sobě. A to jsem ještě netušil, jak to vypadá na skutečných čínských silnicích! Teď máme za sebou dva dny a bilance je téměř hrůzná.
Hned první den jsem viděl dva mrtvé na silnici. Ten první byl mladý kluk uprostřed křižovatky. Ležel v rozhozené poloze na zádech, maličko pootočený na bok. Plexi od přílby rozbité a pohled už vyhaslý. Krev vidět nebylo, zato skůtr, který ležel kousek vedle, byl zdemolovaný tak, že nestál za opravu. Vpravo stála těžká nákladní tříkolka, která mu z boční ulice vjela do cesty. Předek kabiny byl z pravého rohu zdemolovaný tak, že se ani nezdálo možné, aby to udělalo lidské tělo. Asi tři lidi postávali u tříkolky, u toho kluka nikdo, a nikoho ani nenapadlo ho třebas přikrýt...
Asi půl hodiny na to jsme absolvovali v nedalekém městě oběd, po něm se konala malá šou, kdy dva tovární jezdci předváděli wheelie na zadním kole se stokubíkovým skůtříkem a stopětadvacítkou motorkou. Tomu se skůtem to šlo kupodivu líp. A pak mezi řadu našich motocyklů a přihlížející diváky najel borec v kombinéze, masce přes obličej a protektorech na ramenou, loktech i kolenou. A začal předvádět, jak se dá s kroskou přeskočit nejdřív tři, pak pět, a nakonec sedm skůtrových nákladních rikš vedle sebe. Dělal to na plácku, vydlážděném oslizlou zámkovou dlažbou, která klouzala i při neopatrném došlápnutí nohou, tak jsem jen čekal, kdy na konci nedobrzdí. Jednou opravdu s fousem, ale dobrzdil to vždycky...
A pak jsme vyjeli na další cestu. Silnice betonová, velmi slušná, po obou stranách pořádné stromořadí a za ním zavlažovací vodní příkopy. A po asi deseti kilometrech u kraje silnice další mrtvý. Vypadal podle oblečení na vesničana. Uválený, tak divně zkroucený, a zase nikdo, koho by to zajímalo, nebo kdo by u něj počkal, než přijede policie. Ležel tam jako přejetý pes. Ani z nás nikdo nebrzdil...
Jedeme ve formaci. Tady, po Číně, máme před sebou z bezpečnostních důvodů auto s puštěnými varovnými blikači a za ním střídavě vlevo jednička, vpravo kousek za dvojka, opět vlevo trojka, takhle jedeme prostřídaní ve dvojstupu. Já dostal šťastnou sedmu...
Ten zahajovací obřad v Lianyungang – přístavu mi připadal tak trochu jako první máj, nebo oficiální zahájení Dakaru. S řečníky a dokonce i s nafukovacím startovním obloukem. Oblouk se mi líbil, protože měl nahoře krásně vyvedené tradiční čínské symboly. Z jedné strany draka a z druhé kohouta, jak zírají na císařskou pečeť. To řečnění bylo horší, to mi připomínalo časy, které bývaly i u nás, a které jsem srdečně nenáviděl. Tak jsem si v duchu říkal, že by snad nebylo špatné, kdyby jim do toho třebas čínský bůh srandy začal pršet! A jak vždycky říkám, člověk se má chránit splněných přání: skutečně v půlce začalo, děvčata v modrých sukních a bílých blůzách začala nahonem roznášet řečníkům deštníky – a od té chvíle už pršet nepřestalo. Takže jedeme celé dva dny v dešti. Dostali jsme trika, jenže umělá, bavlna to není. Dostali jsme kombinézy (já jen bundu, kalhoty na takového tlusťocha neměli) a přes to všechno motokrosové chrániče hrudníku, zad, ramenou i loktů. To samé i na nohy a přes kolena. Jenže tady je takové horko a vlhko, že se potím i jen v bavlněném tričku a plátěných maskáčích s odepnutými nohavicemi, takže já jediný v tom odmítám jet. Už druhý den jedu jen v triku. Déšť není nijak vydatný a tak průběžně vlhnu i osychám a je mi v podstatě daleko líp, než klukům čínským, zabaleným v těch strašlivých, i když značkových a drahých plastech. Díky tomu jsem i pohyblivější a to mě dneska zachránilo. V poledne jsme jeli přehlídkovou šou městem, a to, i když máte auto vpředu a auto vzadu, není záruka ničeho. Každou chvíli s někdo snaží mezi sestavu motocyklů natlačit, nebo kolonou napříč projet, prostě situace v čínském silničním provozu je pro Evropana naprosto nepochopitelná. Hlavně ale smrtelně nebezpečná.
A tak se proti nám najednou řítí dodávka, která vpředu jedoucí auto minula, ale teď míří přímo do nás. Jak říkám, jedu nalehko, takže jsem pohyblivější a taky, protože si nástrahy zdejšího provozu zatraceně uvědomuji, jsem ve střehu. Tak stačím bleskurychle uhnout, ale v té chvíli slyším tu známou strašlivou ránu, při které mě pokaždé zamrazí, a která provází každou bouračku. Ve zpětném zrcátku vidím, jak vzduchem letí přilba a po zemi se najednou válí plasty a barevné plechy. Ani se mi to nechce vidět, ale opatrně se otáčím, aby mě nesrazil někdo další a vracím se. Na zemi změť dvou motocyklových vraků, dodávku to otočilo napříč a jeden z našich sedí na zemi. Dýchá, po hlavě mu stékají dva pramínky krve a pleť má zešedlou. Nemůže pohybovat nohou, ale žije. Náš mechanik mu pomáhá vstát, najednou je tu sanitka. Jela kolem, tak vyložila matku s dítětem, která na akutní případ nevypadá a odváží našeho zraněného. A pak už nás od toho pořadatelé vyhání, takže celá zbývající kolona zajíždí k benzínce a tam asi tři čtvrtě hodiny čekáme, než se to vyřeší. A pak, oslabení o dva jezdce týmu, pokračujeme dál.
Myslel jsem si loni, že horší provoz, než na silnicích v Rusku už nemůže být. Teď vím, že může. A že, doprovod nedoprovod, tahle cesta bude těžší. A hlavně nebezpečnější. Po dvou dnech jsem viděl dva mrtvé a už nás jede jenom devět. To není právě nejpovzbudivější bilance! A co je horší, než dorazíme do Evropy, budu muset kluky čínský naučit, jak se jezdí tady. Že musí jet s rozsvícenými světly, na to už si, po dvou společných dnech, pomaloučku začínají zvykat.
Jo, že říkám kluky: jede s námi taky jedno prima děvče – a jede obdivuhodně. Tak nám všem držte palce, budeme to potřebovat, zatím je za námi teprv první tisícovka kilometrů. Já se budu snažit o tom pravdivě a objektivně informovat, pokud bude kdy a odkud posílat zprávy. Dnes budeme spát v Suzhou, provinčním městě, do kterého by se vešla celá naše republika. Má přes devět milionů obyvatel...
 |
| Jak říkám, nafukovací startovní oblouk se mi líbil. Tyhle čínské figury také můžete najít na hřebenáčích téměř každé lepší čínské střechy... |
 |
| Já jedu nalehko, jen v tričku, i když se z kopců na pobřežím mlha válí dolů... |
 |
| Že se dá takhle jezdit po zadním kole i se stokubíkovým skútrem, to by mě bylo ani nenapadlo. Ale chlapík v tovární košili jinanské firmy QINGQI to uměl docela dobře. |
 |
| To už pršelo a nebylo světlo a já nemám na foťáku blesk, takže je to trošku neostré. Ale že má dostatečnou rezervu, aby se daly ještě dvě rikšy přidat, to je, myslím, dostatečně vidět |
 |
| Ta dodávka v pozadí by nejspíš byla nejdřív trefila mě. Já naštěstí stačil uhnout... |
 |
| Naše jediná žena v týmu. Jede na stejné motorce a stejnou trasu. Párkrát už jsme za ty dva dny absolvovali takovou polňačku s blátem a dírami, že to bylo na motokros. Jednou dokonce v noci. A pokaždé si vedla skvěle... |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
TISK
