14. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 14. reportáž
|
Dneska je dvacátého srpna a konečně se definitivně odjíždí z Urumqui. Samozřejmě až o desáté dopoledne. Já nijak moc rád brzy nevstávám, ale to, co mi předvádí čínští organizátoři, je i na mě moc. Čeká se furt, čeká se na nic a zbytečně. O půl deváté už jsme byli všichni připravení před hotelem, tak proč, zatraceně, v tom začínajícím horku nejedeme? Proč tu trčíme až do deseti, kdy už se zas nedá vedrem dýchat?
Ani výjezd z města se nám dnes moc nedaří. Z okruhu odbočujeme nějakým výjezdem, který po dvou kilometrech končí v písku pouště. Je teprve rozestavěný. Vracíme se, pak projíždíme nějakým sídlištěm, které je tak zarostlé mezi stromy, že paneláky není ani vidět a po dalších několika vyptáváních se snad chytáme.
Po nějakých dvaceti kilometrech je po pravé straně silnice vidět fabrika. Nápis je na ní Kujtun. Podle venkovních kotlů, potrubí a různých uzávěrů mi připadá tak nejspíš na rafinerii. Ale jak ji míjíme, na boční stěně haly je obrovský nápis Tomato. Že by na zpracování rajčat?
Nemusíme ujet ani pět kilometrů a je další stejný komplex i po levé straně. A sem se opravdu sjíždějí traktůrky, náklaďáky a obří návěsy, všechno plné rajčat. Trefili jsme sklizňovou sezónu!
Silnice, po které jedeme, je silnice hlavní. Vede po náspu, který je tak čtyři až pět metrů výš, než okolní terén. Má po obou stranách svodidla a na začátku byla dopravní značka, že sem nesmí ani traktory, ani cyklisté. Jenže v Číně je traktor nejrozšířenější vozidlo, tak kudy asi tak má jezdit? Po pravé straně, dole, pod náspem, vede silnice druhá. Je asi stejně široká a snad jen o maličko horší. A zatím, co my potkáváme vozidlo jen občas, dole se provoz netrhne. Z naší silnice, seshora, je krásně vidět, jak se dole snaží a bafá jeden traktůrek za druhým. Je jim vidět do ložných ploch vlečňáků. Dneska to nejsou žádné cihly, ani stavební kámen či uhlí. Dneska jsou to výhradně jen obří fůry červených rajčat. Ve vesnicích je vidět výkupny, kam to lidé sváží v menším. Na kárách a rikšách. To, co se veze po silnici, to už jsou dodávky do fabriky. I proti nám teď začínají jezdit náklaďáky s nasypanými červenými pyramidami za kabinou.
Občas sem tam rajče při brzdění spadne. Nebo když je na silnici hrb, tak se jich pár skoulí a zůstane ležet u kraje. Jet tu sám, určitě bych zastavil, nějaké zvednul, otřel o kalhoty a bez váhání zbaštil...
Čína je strašně pilná země. Dejte Číňanovi kousek pouště, on už někde najde vodu a za chvíli bude něco pěstovat. Zavlažovat, vodu rozvádět, přidávat políčko za políčkem. A když už bude pěstovat, tak co nejvíc. Že to sám nespotřebuje? Tak se to prodá! Část rodiny si sedne k silnici, udělá z plachty a bambusových tyček stánek a z toho, co se vypěstovalo, vyskládá úhlednou hromádku. A pak bude trpělivě čekat, až někdo zastaví a koupí. Je-li toho ještě víc, už to stojí za to, odvézt to do výkupu.
Vytáhněte z kapsy jeden yuan a přistupte blíž. Za jediný yuan dostanete dva veliké hrozny vína. A zamračíte-li se, ještě vám půl hroznu přidají. Ten yuan dělá asi tři koruny a toho vína je tolik, že ho na posezení nesníte...
Čína sama nedokáže sníst všechno, co každoročně vypěstuje. A tak to zpracovává a vozí do světa. Ve velkém ty hrozny nestojí ani ten yuan. To je to tajemství, proč je dovoz z Číny tak neuvěřitelně levný a proč jednou položí na lopatky hospodářství spousty daleko vyspělejších zemí...
Na oběd zastavujeme v městě Shi He Zi. Na první pohled by to nikoho nenapadlo, ale tohle město je velmi mladé. Dokonce mladší i než já. Čen říká, že před šedesáti lety tu byla jen holá poušť Gobi. Pak sem přišli vojáci a pod vedením svého generála začali poušť obdělávat. Srovnali ji, zavlažili, a začali farmařit. Jak jsem říkal: dejte Číňanovi kousek pouště...
Jenže voják je voják. Umí splnit rozkaz. Ale stát se farmářem, to na rozkaz nejde. To je těžký úděl, a ten chlap dokáže podstoupit a vzít doživotně na svá bedra jen pro jedno: pro ženu a pro rodinu. A tak sem z provincií Shandong a Henan muselo přijít hodně mladých žen, aby se staly ženami vojáků. Jestli sem přišly dobrovolně, nebo na umístěnku, či jiný příkaz, to jsem se nedověděl. Ale v městském parku mají obrovský pomník, odlitý z šedozeleného kovu. Na něm vypadají šťastně. Jako když hledí do světlé budoucnosti, jak se i u nás říkávalo. Dneska, pokud se toho některé dožily, to musí být sedmdesátileté, možná i osmdesátileté stařenky. Rád bych věděl, jestli aspoň některá z nich má pocit, že její život, strávený dřinou na té cestě vstříc světlé budoucnosti, byl šťastný...
O šedesát metrů vedle stojí generál, který to tu měl na povel. I on je ze stejně tvrdého kovu, jako ty ženy, jen má za sebou generálského koně, poskládaného z velkých žulových kvádrů. Generál se spokojeně směje a levačkou jako by kynul zemi před sebou. Nakonec, proč by nebyl spokojen? Jeho rozkaz byl splněn. V Gobi mu u nohou stojí kvetoucí město...
V parku si tu vybudovali i kus římského oblouku na korinthských sloupech. Pro ten pocit historie, která tady chybí?
Kousek vedle usedáme do malé hospůdky, pár z nás sedí venku, a dáváme si nudle s několika druhy zeleniny. Já chci hodně maloučko, ale dostávám stejně plnou misku, jako všichni ostatní. O pár metrů vedle stojí kluk u grilu a opaluje a okuřuje na něm špízy. Vedle u stolku s vikslajvantovým ubrusem druhý a ten v prachu ulice a v poledním vedru porcuje maso a navléká mu je na jehly. Evropský hygienik by se z toho zbláznil a praštil by s praxí. Ale tady to všem chutná...
Po obědě dostáváme na tři a půl hodiny rozchod. Odjezd dál prý bude až v pět odpoledne. Kluci si lehli do trávy a spí, mechanik Wu si hodil deku na chodník před jídelnu. Já bych měl strach, že v trávě mě zakropí! Když se člověk pozorněji podívá, zjistí, že z každého kousku trávy trčí tenounké černé plastikové hadičky. A ty ze sebe, buď pořád, nebo v různých intervalech, chrlí vodu. Jenom tak se nejspíš dá, ve zdejší poušti kolem, udržet při životě kvetoucí město...
Dnes končíme v místě, které se jmenuje 148 Tuan. Vypadá to jako nesmírně honosný hotel, ale je to prý obrovská farma. My ovšem nedostáváme ubytování v té nesmírně honosné stavbě, ale vzadu, kde to vypadá jako velkoubytovna pro sezónní brigádníky. Koupelna je společná, velikánská, dokonce tu stojí pračka. Ale když se Čena ptám, kde tu mají záchody, říká, že tady záchody nemají. Že si má člověk najít místo venku...
Přepírám ponožky a dvoje slipy, pak se do půl těla umývám a jdu vytáhnout notebook, dopisovat deník. A co byste hádali, že budu mít k večeři? Dva tlusté řezy melouna a jeden pořádný hrozen vína!
Za oknem ještě po jedenácté večer řádí nakladač a sklápěčka a v pokoji hlasitě a nespokojeně vrčí ventilátor, protože jsem přes něj hodil ty ponožky a slipy. Čen říká, že tady je přes den strašné horko, ale v noci zima. Hlavně ale že je tu velmi sucho, takže prádlo prý schne před očima. No tak to jsem zvědav, jestli i před zavřenýma...
Dneska počítadlo tachometru konečně překročilo šest tisíc kilometrů.
 |
| Po silnici o třídu níž sváží traktory úrodu. Rajčat je letos habaděj... |
 |
| Myslíte, že to z toho rezavého grilu nebude chutnat? Ále, nedejte na řeči... |
 |
| ...a podívejte se, jak si baští naši doprovodní filmaři a novináři! |
 |
| Přišly z dálky, aby tu dřely, rodily děti a držely chlapy k půdě. Teď tu mají pomník... |
 |
| Ne, do toho šťavnatě zeleného trávníku se nenatáhnu. Vím, že by mě za chvíli zakropili! |
 |
| Zlatý drak – vyhlídkový kabriolet pro turisty. To jediné auto v Číně, které vypadá jako historické. Jinak nejstarší modely, co tu jezdí, jsou VW Santany zdejší výroby, tak asi deset, dvanáct let staré. Veterána v Číně nepotkáte... |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
